Realita, manipulace a hranice veřejného prostoru
V roce 2005 jsem obhajoval diplomovou práci v oboru multimédia. Kladl jsem si otázky, které jsou nyní, po 15 letech, snad ještě aktuálnější, než tehdy. Zkusil jsem nově pomocí video-morphingu zkombinovat moji obrazovou DNA s různými politiky. Českými i světovými, živými i zesnulými. Výsledkem je přehlídka tváří zvláštních neexistujících bytostí.
Bezuzdná genetická manipulace
Naštěstí se můj experiment odehrává pouze ve světě jedniček a nul. Pro pobavení, ale i vážné zamyšlení. Žijeme totiž v době, kdy skutečná genetická manipulace představuje pro lidstvo velkou výzvu. Některé státy, například Čína, se v oblasti genového inženýrství řídí westernovým heslem: „Nejdřív střílej, pak se ptej“ (Respekt). Říkám si:
- Kdy si začneme z genetického „katalogu“ vybírat parametry našich dětí?
- Když budou všechny děti dva metry vysoké, blonďaté, modrooké, vysoce inteligentní a talentované a vlastně docela podobné, nedopadne pak lidstvo čistě náhodou jako smrková monokultura na Šumavě?
- Co když někoho napadne taková zhovadilost, jako je vzkříšení nabalzamovaného Lenina?
- Nebo, ještě hůře, co když se někdo pokusí spojit to nejlepší z vlastních genů s geny vybraného politického „génia“?
Možný odstrašující výsledek ilustruje stvoření zvané „Brandoucha“, které již v roce 1986 na filmovém plátně předznamenal hororový film Moucha (ČSFD).
Mediální realita a manipulace
V roce 2017 jsem upozornil v článku „Důvěryhodnost médií“ na blížící se období, kdy bude velmi těžké rozeznat počítačem vytvářená videa od těch skutečných. Dnes již po internetu koluje falešný Zuckerberg. Kdy se dočkáme falešného premiéra nebo prezidenta je jen otázkou času. Podle mého názoru ale není většina společnosti připravená dovedně zacházet se zmanipulovanými obrazy, rozlišovat fakta a názory a ověřovat informace.
Co jsou fakta a názory?
Fakta a názory nejsou totéž. Najdou se lidé, kteří tvrdí, že není potřeba zvyšovat mediální gramotnost ve společnosti, resp. vyučovat mediální gramotnost na školách. Tito lidé se však mýlí. Obvyklé totiž zaměňují fakta a názory. Mediální výchova by rozhodně neměla mít za cíl určovat, který názor je správný. Jejím smyslem je ověřování faktů, jejich pravdivosti a rozvoj kritického myšlení.
Názor je něco, co z principu žádnou pravdivost nemá
Jednoduché příklady:
Co jsou to fakta?
Když řeknu, že „v tomto článku se píše o Homeru Simpsonovi“, jedná se o fakt, který je nepravdivý stejně tak jako tvrzení, že „Špilberk je nejstarší hrad na světě“.
Co jsou to názory?
- Učitelé by měli dostat přidáno spíš než uklízečky.
- Studium angličtiny je záslužnější než hraní her na mobilu.
- Krátké vlasy, moje náboženství a česká kuchyně jsou prostě nejlepší.
Všechna tři tvrzení jsou pouze názory a nikoliv fakta. Nikdo, ani mediální výchova, si nemůže nárokovat rozhodování o jejich pravdivosti. Názory jsou jednoduše naše soudy vyjadřující hodnotový žebříček. Něco v životě považujeme za důležitější, krásnější a hodnotnější, něco jiného ne; s pravdou to však nemá vůbec nic společného.
Metafora šály a svetru
Pokud bych chtěl jednoduše vysvětlit, jaký je rozdíl mezi faktem a názorem, řekl bych, že se jedná o stejný vztah, jaké má vlněné klubko ke svetru či šále. Klubko vlny je něco, bez čeho se neobejdeme, pokud chceme uplést svetr nebo šálu. Stejně tak, pravdivá fakta jsou něčím naprosto nezbytným, pokud si z nich chceme vytvořit obstojný názor. Je však zřejmé, že i díky stejným pravdivým faktům lze dojít k naprosto rozdílným názorům, stejně tak, jako lze ze stejných klubíček vlny uplést něco tak odlišného jako je svetr a šála.
To zásadní tedy je, aby naše názory byly "upleteny" z kvalitních (pravdivých) faktů.
Co by mělo řešit mediální vzdělávání?
Podle mého názoru je mediální vzdělávání pro lidstvo 21. století stěžejní výzvou a mělo by řešit tyto 3 otázky:
- Co je to fakt a co je to názor?
- Fakta: Jak u faktu rozeznám a ověřím jeho pravdivost?
- Názory: Jak správně argumentovat?
Osobní dovětek pod čarou
Díky manipulativní animaci jsem si vyzkoušel, jak bych se cítil v cizí kůži. Již Carl Gustav Jung si všiml, že každý v sobě máme svůj temný stín. A musím říct, že vypustit tohoto džina z lahve, může být někdy docela osvěžující. Není ale nad to, zůstat sám sebou. Jak uvnitř, tak i navenek.
Lukáš Berta
autor blogu Svobodná vlaštovka
Publikováno | 16. ledna 2020